Bubeník a skladatel Otto Hejnic dosud vydával alba natočená v klavírním triu s Ondrejem Krajňákem a Josefem Fečem. Hudbu pro nový projekt ovšem psal s představou hammondek a zvolil sestavu souljazzovou, čímž není myšleno, že by se přísně držel pomyslných pravidel subžánru. K vytvoření muzikantského organismu či chcete-li varhanismu přizval u nás dobře známé hráče Briana Charetta a Osiana Robertse. O interpretačních kvalitách tudíž není pochyb.
Je hezké, když tvůrce instrumentální hudby nabídne výpravnou, epickou koncepci. Nejen, že inspiruje jeho samotného při skládání, ale posluchači se mají čeho chytit, aniž by volná linie omezovala fantazii. Hejnic dal albu téma Beringie a v rozhovoru s Danielem Vojtíškem pro ČRo Jazz vysvětlil: „Prostě jsem viděl o Beringii dokument a napadlo mě, jaké by to bylo Beringií procházet.“ Hudební představy pak vykresluje bez zbytečných složitostí, jaksi „náladotvorně polopaticky“. Třeba motiv úvodní Path Of Strongest startuje silným, průrazným, v podstatě rockovým riffem. Při poslechu rytmicky zatěžkané Muddy Road si snadno představíme stádo mamutů, obtížně tlapkající bahnem, a nijak nevadí, že motiv frázováním připomene Manciniho Růžového pantera, byť zde samozřejmě ztěžka našlapujícího. Růžový mamut? Čímž nechci nic zesměšňovat, naopak, jde o milou asociaci. A blues Left Alone? Krásné vykreslení opuštěnosti.
Vůbec také nevadí, že v koncepci najdeme chybku. Motiv kontinentálního driftu a tedy praskající země na Beringii nepasuje. Pevninská šíje, kterou z Asie pochodovali do Ameriky i první lidé (dávno před jazzmeny), se schovala pod hladinu proto, že po roztání ledovců v (naší) době meziledové stoupla hladina oceánů. Ale to sem nepatří, ostatně Hejnic není paleogeolog ani učitel dějepisu, ale muzikant, a výborný. Navíc obdařený smyslem pro „velké“ melodie. Slyšme třeba hymnický motiv titulní skladby, se kterým si Robertsův saxofon pohrává zvláště elegantně.
